VÍTÁME VÁS NA SVÝCH STRÁNKÁCH ANEB ŽIVOT DVOU PSÁRSKÝCH CAIRN TERRIÉRŮ A JEDNOHO GLEN OF IMAAL TERRIÉRA
Login
RSS
RSS
Odkazy
Klub chovatelů málopočetných plemen
Stránky neoficiálního klubu Cairn terriera
Chovatelská stanice Fulfilled Wish
Chovatelská stanice Hoity - Toity Gang
Chovatelská stanice Irish Glen of Imaal terriérů "Of the Beskyd Gate"
Chovatelská stanice Paperlapapś
Chovatelská stanice Sparkling Heart´s
Chovatelská stanice Wicked Fellows
Kerní kluci Zerow a Ronek z Hradce Králové
Editace stránek
Anketa
Statistika
Nový panel
VÝLETY (THE TRIPS)
Tak dnes jsme zas po delším čase vyrazili na takový menší výlet i s páníčkem a naším malým Tedinem a samozřejmě i my, protože tuze rádi něco podnikáme. Cíl byla opět rozhledna s optimistickým názvem Veselý vrch, i když pro páníčka to moc veselé nebylo, protože nesl to lidské mládě na zádech a paničku tlačil před sebou. Jen my jsme šli vesele stále vpřed a pořád na ně museli čekat. Nakonec byla rozhledna úspěšně zdolána, byť málem zbořena, protože Morris se velmi usilovně snažil dostat k základům. Není se co divit, že měl tolik energie, protože při cestě nahoru se vydatně posilnil kobylinci.
Tak kde to zas vázne?
Asi jsem se ztratil ...
... hurá, Leon je tady!
Jelikož už moc hezkých víkendů asi nebude, tak jsme se vypravili ještě na podzimní výlet, a to na hrad Hasištejn, což je kousek od Chomutova. Ale to by nebyla panička, aby k tomu nepobrala nějakou rozhlednu. Takže první zastávka byla u Kadaně a šli jsme na Svatý kopeček, kde se nachází i půvabná rozhledna. Tentokrát nás nechala čekat dole, což jsem já ocenil, ale Morris by býval nahoru šel docela rád. Po příjemné procházce jsme zas nastoupili do auta a jelo se na hrad, jehož jméno je v překladu kámen závisti. Jen co jsme to tam pořádně proběhli, tak jsme šli na obě věže ... Morris asi rád vejšky, protože všude chce čučet dolů. To já se vždycky těším na cestu dolů a pevnou zem. Což jsem asi neměl, protože jak jsme to tam všude zkoumali, tak našla panička nějakou kapli, kde byl i obětní oltář, na který nás posadila, aby jsme se mohli vyfotit. No nic příjemného, kdoví co se tam dělo za krvavé rituály ... Takže pak jsem jen rychle vyrazil z hradu v patách s malým Morrisem a hurá do lesa. Tam jsme se trochu pohonili a poté jsme vyrazili zpátky domů. A samozřejmě jsme to vzali přes Třebíz, kde to už znám, protože jsme tam byli na lišce a taky v moc prima kavárně, kde mají rádi pejsky.
Kdepak je ta rozhledna?
Rozhledna Svatý kopeček u Kadaně
Hm, tak dneska musíme počkat dole
Poněvadž jsme na dnešní výstavě skončili brzy, tak se panička rozhodla, že pojedeme ještě někam na výlet. Vzali jsme to přes Bechyni, kde jsme se stavili na obědě, a pak jsme vyrazili na zříceninu Dobronice. Cesta od auta byla poměrně krátká, tak jsme to pořádně prolezli na hradě, aspoň teda já. Prošmejdil jsem jim tam hradby, poté jsem vyšplhal dost příkré schodiště na věž a za odměnu mě panička posadila na zídku, která lemovala věž. To vám byla ale vejška, že jsem se ani nehnul, i když výhled to byl prima, jak sami vidíte! No a pak nás čekala dlouhá cesta do Prahy, kterou jsem téměř prospal. To zas byl náročný den.
Už je vidět hrad!
Musím to tu pořádně prozkoumat!
Jsem na hradbách!
Náš první výlet i s tím malým ďáblem Morrisem ... a museli jsme začít stylově, jelikož já byl na prvním výletu na Helfenburgu, tak aby to Morrisovi nebylo líto, šel na hrad se stejným jménem, ale který se nachází trochu jinde, a to v Českém Středohoří, kousek od města Úštěk. Nejdřív jsme nemohli najít vůbec cestu na hrad, ale po poradě s místním pánem se to podařilo. Začátek cesty byla pěkná otrava, protože nás měla panička na vodítkách. Naštěstí si to po chvilce rozmyslela a vypustila nás, sláva! To byly dostihy, metali jsme to tam přes kořeny, pak jsme se pořádně prošli bahnem a na závěr jsme projeli pískem, takže jsme byli pěkní fešáci! Hlavně teda Morris byl moc pěkný, protože má ještě štěněčí srst. Asi po dvou kilometrech jsme dorazili na vytoužený hrad, panička si opět vylezla na věž a my prolézali zbytek hradu dole. Po malém jablečném občerstvení jsme vyšli zase zpátky, ale protože panička chodí nerada stejnou cestou, tak jsme šli trochu jinudy. Pravda, byla to trochu pětikilometrová zacházka, i když moc krásným podzimním lesem. Pak jsme se ještě stavili v restauraci na pozdní obídek a vyrazili vzhůru domů.
Hrádek
A zase Hrádek
Hradní věž a tam jsem taky byl!
Panička se v červnu asi definitivně zbláznila, alespoň páníček to říkal ... rozhodla se totiž, že si pořídí ještě jednoho kerníka a já budu mít kamaráda. A tak sedla k počítači a hledala a hledala, dlouho se rozhodovala, ale nakonec zvítězila chovná stanice Paperlapapś paní Catherine Zehnder. Hlavně se jí moc líbil kukuč budoucí maminy štěňátek jménem Loima a o tatínkovi neměla už vůbec pochyb ... jeho jméno I´m the Champion mluví za vše, ne?
Nastal den D a jelo se pro mého nového kamaráda Morrise. Já jsem bohužel nejel, protože to měla být daleká cesta na otočku bez žádných velkých přestávek, tak jsem byl odvežen i s naším malým Tedinem k dědovi a babičce a panička mohla vyrazit. Původně měla jet až do Rossau ve Švýcarsku, kde se Morris narodil, ale paní chovatelka Catherine byla tak hodná, že ho nakonec doveze do Tulfes, což je kousek od Innsbrucku. A dál to znám už jen z vyprávění ... jak už jsem řekl, cesta to měla být daleká, tak páníček v tom nenechal paničku samotnou a jel taky. Vyrazili asi v deset hodin ráno a to jeli bez GPS, které jim bylo nabídnuto k zápůjčce, což páníček odmítl se slovy, že GPS je panička. A asi jo, protože ani jednou nezabloudili. Jeli téměř bez přestávky, ale neodolali zastavit u nádherného jezera Achensee v Rakousku, které pro mě aspoň vyfotili. Po čtvrté dorazili do Tulfes a za chvíli přijela paní Catherine s partou asi šesti dalších kerníků včetně Morrise, který byl hned vypuštěn z klece a začal kolem vesele běhat. Po krátkém povídání a obdivování štěňátka a ostatních kerníku se omluvili, že musí jet zas domů, Morris se naposledy pomazlil s bývalou paničkou a putoval do přepravky. Po zkušenostech se mnou se panička obávala nejhoršího (já už v přepravce totiž nejezdím, protože jsem si to vyřval), ale po pár zakníkáních bylo ticho. Až to bylo paničce divné, jestli vůbec žije, a tak ho vytáhla ven, ale to neměla dělat ... v záchvatu radosti jí pěkně počůral kalhoty. Ale jsou i horší věci, ne? Jako třeba neustálý vydatný déšť, jež jim "zpříjemnil" celou zpáteční cestu a Morrisovi čůrací přestávky. Ale jako mají pohádky dobrý konec, tak i tato cesta skončila šťastně ... já mám malého kamaráda, panička je spokojená a páníček má konečně klid!
Achensee
Nádhera, co?
A zase nádhera ...
Jelikož mělo být dnes parno, tak se panička rozhodla, že pojedeme na výlet k vodě, konečně né ty rozhledny! Autem jsme dojeli do Skryjí a modrá značka nás měla po třech kilometrech dovést až k našemu cíli, Skryjským jezírkům. Cesta byla ke konci poměrně obtížná, místy jsme přelézali přes kameny v korytě potoka a nepatřila zrovna k nejširším. A nakonec jsme vodu překonali pomocí efektního mostíku. I když jak kdo, já jsem potok raději přebrodil a bylo to moc a moc prima!
Skryjská jezírka
Vodopád u Skryjských jezírek
Tak zas po roce opět v Hořicích a samozřejmě jsme nezapomněli na trubičky. Jen co jsme se ale občerstvili, hned jsme šupajdili na místní rozhlednu Hořický chlum a panička mě vynesla až nahoru. Musím přiznat, že to pro mě zrovna žádná slast nebyla, foukalo tam a ta vejška, nevím, co na tom vidí. No a aby toho nebylo málo, tak jsme šli ještě na jednu vyhlídkovou stavbu, a to na Masarykovu věž samostatnosti, ale tu jsem vyšel po svých až nahoru sám. Jó zděný rozhledny, ty mám celkem v oblibě!
Hořický chlum
Masarykova věž samostatnosti
Jak jsem již psal, dneska jsem byl na výstavě v Březině, což je kousek od Plzně a jelikož jsme tam skončili poměrně brzy, tak jsme ještě vyrazili na malý výlet. Paničku už delší dobu lákalo Hromnické jezírko, které je známé tím, že se tam dříve těžil vitriol, což je nerost, z kterého se vyráběla síra. A jak těžba ustala, voda zaplavila vytěžené místo a vzniklo toto jezírko, jehož voda má vysoký obsah rozpuštěných síranů, které se vyluhovaly z břidlic, což zcela vylučuje jakýkoliv život v blízkém okolí. No řeknu vám, ani kern by tam nevlezl, fuj ta červená voda! Ještě musím dodat, že jsme dnes jeli přes řeku Třemošná místním trajektem a panička se tam trefila i s autem!
Už jsme na trajektu!
To je pohodička
Hromnické jezírko
Náš poslední výlet v tomto roce ... tak jsme vzali tetu Pavlu a vyrazili na hrad Krakovec. Podzim vybarvil krajinu pestrými barvami, takže to tam bylo skoro jak v pohádce. Když jsme prolezli celý hrad včetně věže, což nám netrvalo zas moc dlouho, protože je to přece jenom už zřícenina, tak jsme se šli projít do lesa. A to bylo prima ještě víc, běhal jsem od jedné k druhé a sem a tam. Jenže ty dvě měly plnou hlavu i ruce hub, nakonec jim ani košíky nestačily. Takže jsme přijeli domů plní dojmů a krásných hub, kam se podíváš!
Hrad Krakovec
Já na nádvoří
Podzim už je tady
Tak jsme se opět vydali na výlet i s rodiči paničky a mě čekala neobvyklá podívaná, jeli jsme totiž na safari. Cestou jsme navštíli dvě místa proslulá nabídkou sladkých dobrot, jimiž jsou Hořice se svými trubičkami a Miletín s modlitbičkami. Pro ty kdo neznají miletínské modlitbičky, tak to jsou moc dobré perníčky s mandličkou, mňam mňam, doporučuju všem kernům! A po tom všem mlsání jsme dorazili konečně do safari. Musím říct, že zpočátku jsem z toho nebyl vůbec nadšený, takových lidí a divných zvířat, že se mi tam ani nechtělo jít. Co se ale dalo dělat, když všichni ostatní chtěli. Tak jsem sebral veškerou odvahu a šlo se. Panička má asi trochu divný vkus, protože největší dobu strávila pozorováním takových divných lysých zvířat, kterým se říká hrošíci liberijští. Každý má holt jiný vkus ... to mě se zas líbily nejvíc tygři a lvi, jo kočky jsou kočky! Nakonec jsme pozorováním zvířat strávili skoro půl dne a to jednoho unaví, takže jsme vyrazilli na pozdní oběd, a pak hurá domů!
Oblíbené zvíře paničky, ale až po mně samozřejmě!
To je ale velká číča!
Hladoví nosorožci
Tentokrát to tak nebyl ani výlet, ale jeli jsme na návštěvu ke známým, konkrétně teda k paní, od které měla panička pejska přede mnou. Vyrazili jsme už v pátek ráno, protože nás čekala poměrně dlouhá cesta, ale po několika zácpách okolo Hradce Králové jsme úspěšně dojeli do Brné. A moc se mi tam líbilo, hlavně že tam bylo tolik pejsků, tři pejsci shih-tzu, border kolie a střední knírač, ale ten mě docela zlobil, jak mi pořád chňapal po zadku. A dokonce jsem tam viděl i koně, ale z těch jsem měl spíš respekt, nechtěl bych dostat kopytem do čumáku. Nechápu, že ta panička na takový zvíře vleze, ale kecat jí do toho nebudu! Druhý den jsme jeli zase domů, ale to by to nebyla panička, aby jsme se cestou nestavili na nějakých rozhlednách. Nejdříve jsme jeli na takovou menší rozhlednu u obce Libníkovice, poté jsme se zas kousek autem přesunuli k vesničce Vojenice, kde je poměrně nová rozhledna Osičina a řeknu vám, to byla ale vejška a jak to tam foukalo. No a do třetice všeho dobrého jsme navštívili ještě jednu rozhlednu, jíž byla Romanka u Hrubého Jeseníku, což je kousek od Nymburku. Ta se paničce líbila nejvíc, asi pro svou neobvyklou konstrukci, na rozdíl od některých rychle postavených moderních rozhleden dle šablony na přání mobilních operátorů. Tak rozhlednám zdar a zase příště!
Tak už vím, co jsou to ti shih-tzu!
Rozhledna Libníkovice
Už jsem nahoře!
Dnes jsme jeli pro změnu zas jen s paničkou. Ta měla velké dilema kam jet, ale nakonec vybrala Krašov u Berounky, což je taková zřícenina a je z ní krásný výhled po okolí. Cesta byla poměrně dlouhá a ještě to parno, takže jsem moc rád přivítal potůček, který tam protékal. Na hradě jsme to celé prolezli a já už se zas těšil zpátky na ten potůček, kde jsem se opět vyráchal, ale to mi nestačilo. Před námi byl asi ještě jeden kilometr polní cesty a sluníčko bylo prostě všude. Ještě že jsem objevil ty skoro vyschlé louže plné zeleného bahna. Ó to jsem se zchladil, to byla úlevička! Jen dodnes nevím, proč se ta panička na mě tak zle dívala a nechtěla malého kerníka pustit ani do auta, chápete to?
To byl ale výhled!
Krašov
Cesta byla dlouhá a to teplo ...
Tak zas na výlet a dokonce jsme vytáhli velkou paničku a velkého páníčka, alias rodiče mojí paničky. To mám moc rád, když nás jede víc! Cílem byly Chudenice a okolní místa, samozřejmě jsme zas nemohli vynechat rozhledny. Tak se šlo na rozhlednu Bolfánek, která je zvláštní tím, že je to bývalý kostel. Prý tam byl moc krásný výhled, ale mě osobně stačí co mám u země, tak jsem počkal dole. Potom nás čekala Americká zahrada, což je název místního arboreta. Jé, tam vám bylo ale stromů, že jsem nevěděl, kde to dřív označit. Dalším zajímavým místem byla Kvapilova jezírka, která pro mě byla velkou výzvou .... zda se mám vykoupat nebo poslechnout paničku a nelézt do toho zeleného hnusu. Co se dalo dělat, musel jsem odolat. A aby toho nebylo málo, tak se jelo ještě na rozhlednu Poledník a hrad Rýzmberk. Oj to byl náročný den!
Jdu s velkou paničkou na rozhlednu!
Rozhledna Bolfánek
To je ale pořádný strom!
Dneska jsem jel poprvé na výlet i s páníčkem a nebyl to jen tak lecjaký výlet, v plánu byly totiž sopky! Jenže zase díky paničce jsme museli i na nějakou rozhlednu a tou byla Zelená hora. Jen co jsme zdolali výstup, tak jsme jeli hledat vytoužené sopky, ale ne a ne je objevit. Říkal jsem si, že asi vyschly, ale ejhle, už tu něco bylo, co připomínalo cosi jako miniaturní vulkán. A jak jsem byl na ně celý natěšený, málem jsem spadl přímo do kráteru, ještě že mě měla panička na vodítku. Ale co se dá dělat, člověk ani pes není živ sopkami a šlo se hledat nějaké jídlo. A našlo, jenže jen pro páníky a na mě se jako obvykle s jídlem vykašlali, pokud nepočítám nabídnuté suché granule, tak jsem jim aspoň zalezl pod auto. No a když jsem řádně zchladl, nejen tělesně, tak se mohlo jet domů.
A jde se zas na rozhlednu!
Rozhledna Zelená hora
Prý tu mají být nějaký sopky?
Dneska jsme vyrazili jen s paničkou na naši první dovolenou, ale první den nezačal moč růžově, pršelo a pršelo. Naštěstí když jsme dorazili do penzionu v Janově, tak se mraky protrhaly a vysvitlo sluníčko. Což byl pro paničku impuls, že musíme hned někam vyrazit. A kam jinam než na rozhlednu, když je jich tam tolik. Tak se šlo na Královku. Dokonce mě panička vzala i nahoru na rozhlednu, i když co jí zbývalo, já nedokážu prostě čekat někde sám. A cestou zpátky nás čekalo příjemné překvapení, aspoň teda mě, potkali jsme totiž jednu moc pěknou kerní slečnu. Další den jsme se vydali opět na rozhlednu a ne teda jednu. Nejdřív jsme šli na Frýdlantskou výšinu, a pak na Slovanku ... a samozřejmě všude jsem byl nahoře. Jelikož další den měl být dnem posledním s hezkým počasím, tak se panička rozhodla, že půjdeme na nejnáročnější tůru, to jest asi necelých 20 km, a to na nejvyšší vrchol Jizerek, Smrk. Viděl jsem to dost černě a myslím, že i panička měla trochu strach. Ale řekl jsem si, jsem pes ze Skotské vysočiny a tohle přece musím zvládnout. A zvládl, jen dodnes vidím tu kovovou konstrukci rozhledny a tu závratnou hlubinu pod sebou. Další den jsme se dohodli, že ho pojmeme jako takový oddechový, tak jsme vyrazili podívat se na osadu Jizerka a místní rašeliniště. Jen a jen jsem ho pořád ho nemohl najít, ale nakonec se zadařilo a našel jsem. A jelikož jsem pořádný kern, tak jsem jim to tam trochu protrhal i prohrabal, inu příroda a pes do ní patří ne? A ta moje panička mi nakonec ani dneska nedala pokoj s rozhlednou, takže jsme ještě jeli na rozhlednu Štěpánka, která se mi i moc líbila a sám jsem na ni vyšplhal. Nastal poslední den dovolené, kdy se nám zkazilo počasí už úplně, tak jsme, jak jinak, jeli autem na čtyři rozhledny. Nejdřív jsme chtěli na Ještěd, ale tam jsme ani nedojeli, jak hustě pršelo, takže jsme změnili plány a vydali se do Liberce na rozhlednu Lidové sady, potom na Rašovku, pak následoval Jablonec nad Nisou s rozhlednou Petřín a závěrem jsme skončili na úplně nové rozhledně u Nové vsi nad Nisou, to byl ale vyhlídkový den, uf. A tím i skončila celá naše dovolená, která byla pro nás oba moc a moc krásná.
Tak už jsem v těch Jizerkách!
Rozhledna Královka
Jsou tu jen samý prašivky, hm.
Můj první výlet, ó to jsem se těšil. Vyrazili jsme hned v sobotu ráno v sedm hodin a velká panička s námi jela taky. Cesta na hrad byla moc krásná, šli jsme asi hodinu jen lesem a už jsme tam byli. Hrad teda taky nebyl k zahození, ale mě spíš zajímali další výletní pejskové. A pak se ještě jelo na rozhlednu, ale u té jsem raději počkal dole, jo jistota je jistota.
Tak kde jsou ty dvě?
A jde se ...
Helfenburg
